<- Zpět

Ze vzpomínek pana Lubomíra Hanzelky

Velkou posilou nám byl vstup USA do války. Když Japonsko jako člen Osy zákeřně napadlo a zničilo v Perlové zátoce na Havajských ostrovech téměř celou americkou tichomořskou flotilu, donutili tímto USA vstoupit do války. Byl to tentokrát nepředstavitelný masakr, o kterém americký prezident prohlásil, že bude krutě pomstěn.
Znali jsme sílu amerického průmyslu a skutečně tato událost již tenkrát rozhodla o druhé světové válce a o porážce Osy.
Později, když pak skoro denně dopoledne asi kolem desáté hodiny byl vyhlášen letecký poplach, továrna musela zastavit práci a zaměstnanci se rozběhli do lesů a polí kolem Kopřivnice a brzy pak nám již nad hlavami letěly, za mohutného dunění motorů, svazy spojeneckých bombardérů. Byly to desítky ba stovky tehdy zvaných „létajících pevností”. Byly to na tuto dobu vskutku obří letadla. Letěli většinou z letišť v již osvobozené Itálii do povodí Odry (Odertal), kde byly v Německu velké ropné rafinerie, které prakticky zničili a Němci ke konci války byli již doslova bez benzínu, což ochromilo i veškerou jejich vojenskou techniku. V roce 1942 byly napočítány celkem 4 nálety, v roce 1943 rovněž 4 a v roce 1944 již 59 náletů. V roce 1945 až do osvobození bylo 51 velkých leteckých poplachů při přímých náletech na ostravský kraj a na transporty německých vojsk. Ve dne jsme obdivovali celé roje anglo-amerických letadel, které jako stříbrní ptáci leskly se v oblacích, zanechávajíce za sebou mlhoviny prapodivných tvarů. Za nocí při náletech shazovala letadla třaskavé různobarevné rakety, které tvořily hrůzokrásné obrazce podobné vánočním stromkům, po nichž vzápětí spadlé bomby přinášely smrt obyvatelstvu. Do beskydských hor byli z letadel spouštěni vyškolení partyzáni.

I tato hrozná doba měla některé nezapomenutelně krásné stránky, jako byla vzájemná důvěra většiny Čechů, a i to jak měli k sobě blízko. V té době byl například za poslech cizího (nepřátelského) rozhlasu nekompromisně stanoven trest smrti – tak se násilníci a diktatury vždy bojí pravdy – a přesto v 7 hodin ráno jsme v továrně již věděli, co hlásil Londýn, co Amerika a co Moskva. Rozhlasových přijímačů bylo ještě poměrně málo a neměly moc velký vlnový rozsah, zdaleka ne jako dnešní maličký tranzistorák, a proto poslech byl velmi složitý a Němci i silně rušený, což nakonec pokračovalo dlouho i za komunismu. A tak některé zprávy jsme doslova skládali i z jednotlivě zachycených kousků vět a slov. Aby poslech nikdo cizí a nežádoucí neslyšel, poslouchalo se třeba i s rádiem pod dekou nebo peřinou apod. Jako vždy i tentokrát se našel dostatek kolaborantů, před kterými si lidé museli dávat veliký pozor. Byli to ti, kteří v době pro národ nejtěžší zradili svou vlast, jak o tom hovoří tehdejší ilegální báseň Petra Pavla Hořce:

Měl Frýdek Bernarda Žora,
má ho každé město,
slabochy a ustrašence,
má i věrné přesto.
Má i svoje odrodilce,
ba i zjevné zrádce,
jak to s nimi dopadne kdys,
povím Vám to krátce:

O slabochy nestojíme,
odrodilce odhodíme
a tu bídnou zrádců smečku
vženem ve vlastní jich léčku.
Trestal Pán Bůh vždycky zrádce,
zhynou jejich duše bídné
a za jejich věrné služby
nepřítel jim ve tvář plivne.

V posledním roce války, aby Čechy zastrašili a varovali, věšeli lidi v některých případech přímo ve městech a vesnicích a nechávali je tam i 3 dny pro výstrahu veřejně viset. Bylo tomu tak např. v Lískovici, kde pověsili 3 najednou, ve Valašském Meziříčí, v Zubří a na mnoha dalších místech. Na Dolní Bečvě pověsili tamního pekaře pana Tošenovského (pocházel z Příbora) před jeho domem s pekárnou v sousedství kostela na lípu za to, že poskytl partyzánům chleba a ti to pak při mučení na něj prozradili. Tři dny visel na očích manželky, dětí a spoluobčanů! Dnes je u této lípy pietní pomníček s jeho jménem.
V Kopřivnici se stal podobný případ již mnohem dříve, když někdo z takzvaných štramberských partyzánů prozradil zdejšího rolníka pana Josefa Pikulíka a pana pekaře Miroslava Lacinu, že jim dali chléb a jídlo. Pan Pikulík, vlastenec a rolník ze statku č. p. 7, byl zatčen a následně v roce 1942 sťat.

O této události napsal tehdy Petr Pavel Hořec níže uvedenou báseň o uschlé jedli v poli. Jedle skutečně na jeho poli v tomto roce uschla.

V Kopřivnickém širém poli
osamělá jedle stojí,
selský rod stranou v údolí
osudem svým k ní se pojí.
Stařík, otec, naposled syn
roli pod ní orávali
rodu svému, milým svým,
podivný strom milovali.

Dokud jedle na poli
zelenat se bude,
dotud rod náš v údolí
každou strast přebude.
Uschla jedle v jeden rok,
Bože, co se stane?
Smrt se blíží – náhlý skok,
syn již nepovstane.
Pro vlast zmírá selský rek,
pozdrav do údolí
vposled šepce jeho ret,
pozdrav jedli v poli.

Pahýl jedle na poli
pomstu z nebe vzývá,
nezemřel rek z údolí,
věčná paměť zbývá.

Jeho přítel pekař pan Lacina měl štěstí, neb jej někdo ihned té noci upozornil, že u
Pikulíků je Gestapo a podařilo se mu z pekárny utéci. Jeho další osud, tak jako vše ostatní, co jsem uvedl, by vydalo látku na celý román.
Uvedu proto jen jedinou epizodu. Jednou v době velkého ohrožení, kdy byl pan Lacina náhodou opět v Kopřivnici a schoval se u svého přítele pana Karla Chalupy. Ten jej potřeboval dopravit do bezpečí v Drnholci. Vezl „jako na pole” na selském voze taženém kravkou skoro přes celou Kopřivnici dva sudy (bečky). Jeden sud naplnil až po okraj močůvkou a zakryl jej pytlovinou tak, aby vše co nejvíce smrdělo, a v druhé bečce, rovněž přikryté mokrým pytlem, vezl pana Lacinu.

Fotogalerie – Tatra zabírání nacisty

Vaše připomínky a diskuse
Kodex diskutujícího na Skautském deníku
  • Do diskuse smí přispět každý.
  • Diskutující nesmí propagovat rasovou, národnostní, náboženskou ani jinou nesnášenlivost či diskriminaci.
  • Vulgární jazyk, urážky, pomluvy či ponižování je nepřípustné.
  • Diskutér nesmí propagovat nezákonné činnosti či jinak společnosti škodlivé aktivity.
  • Propagace komerčních aktivit a reklamy na výrobky není povolena.

denik